S kočárkem v rámci psycho víkendu krapet psycho výběh; víkendový slavící maraton okořeněný odstavováním M. - v sobotu jsem se k běhání nedostala, dneska, po první noci bez mojí milovaný bubliny se dvěma příšernejma medicimbálama, ve který se během pár hodin změnilo mé jinak v zásadě téměř neexistující poprsí (kdo si nechá něco takovýho dobrovolně udělat? A ještě za to platí? Bez urážky...), jsem se ráno hnala ve svém šicím stroji směr domov, abych našla komplet osazenstvo znovu zalezlý v pelechách. M. se během chvíle s brekem vzbudila, následovala akce kulový blesk, kdy jsem ji v polospánku napěchovala do několika vrstev oblečení (poznámka: už jí FAKT musím koupit kombinézu), do kočáru, sebe do běžeckýho a vyrazily jsme. Tam a zpátky podél přehrady hybernovala. Potkaly jsme dost běžců, všichni zdravili, což byla milá změna... Řekla jsem si, že si dáme ještě kratší okruh nahoře v lese a pojedeme teda domů. Samozřejmě na konci onoho okruhu zavřela oči a usnula. Tak co teď. Deset a půl odběhnuto, propocená jako sviňa, ledový uši pod zpocenou čepicí. Takže natáhnout nohy, hezky do kopečka k Milíčáku, abych se zahřála. Tam je nádherně, barevný listí, nikde ani živáčka, nikde ani mrtváčka. Díkybohu za rezervní gel, co s sebou tahám jako kočka koťata, na 15.km přišel k duhu a vzápětí se dostavila neskutečná euforka. Delší okruh v Milíčáku - M. stále spí, kratší okruh - furt je Lájoš Tuhoš. Já už taky. Míříme domů, postopadesátýprvní zastavuju, abych jí srovnala deku, kterou jsem ji dneska narochnila nějak blbě, furt jí sklouzávala motala se do předního kola (a jenžto bílá, ručně šitá, není to zrovna vítaný stav). Obíhám protější barák, abych to zaokrouhlila na půlku, ač nerada, M. budím výtahem. Nebolet mě (stále nebo možná zase) levá klenba, bylo by to super... Jen si říkám, sakra, kam teda až?